10 tipů, jak vyjít s malým vzteklounkem a zůstat při tom v klidu

Když se narodí miminko, ke spokojenosti mu stačí maminka. Všechny potřeby je schopna uspokojit. Jak miminko roste a vyvíjí se, pomaličku se od maminky odpojuje a jeho potřeby rostou. Už nestačí jen teplá náruč, mlíčko a pocit bezpečí. S tím jak se začne dítě pohybovat prostorem se rozvíjí i zájem o to, co se v tomto prostoru nachází. Batole začíná osahávat, kousat, ocucávat, házet, bouchat, trhat, shazovat, vyndavat, zandavat, nasazovat a tak dále.

Zatímco miminko má obvykle potřeby naplněny, batole začíná narážet na naše NE. Začne se dotýkat hranic, za které ho někdo nechce pustit. To je chvíle, kdy přichází hněv a vztek. Něco chci a nejde to. Batole nemá dostatečně vyvinutý mozek, aby rozumělo racionálním důvodům. Pro nás rodiče toto období bývá zkouškou trpělivosti a noční můrou, že se ten náš mrňous začne vztekat v nejnevhodnější dobu.

Třeba uprostřed obchoďáku nebo v tramvaji. Drobnohled přihlížejících osob doprovázený patřičným opovrženíhodným pohledem není příjemný. A svědčí pouze o tom, jak to v naší kultuře máme se vztahem ke hněvu. Nechceme ho, nemáme ho rádi, nejradši bychom vymazaly jeho existenci.

Většinou si neuvědomujeme, že hněv je možné kultivovat a udělat si z něj kamaráda. Když to neděláme, nemáme ho pod kontrolou, velí on nám a může nadělat pěknou paseku. Když ho dětem budeme jen zakazovat, bez toho aniž bychom jim vysvětlily co s ním, mají mizivou šanci se naučit ho používat zralým způsobem. Pak se u nich časem může projevit ve formě pasivní agrese, jako jsou výčitky, ironie, pomluvy, škodolibost a tak dále. Hněv se totiž vymazat nedá.

Přimlouvám se proto za děti, neberme jim jejich hněv, ale kultivujme ho. Potřebují ho, aby se uměly chránit a bránit.

Přemýšlíte, jak ho kultivovat? Řekla bych, že především svým příkladem. A zásadami zdravé asertivity. Mně oslovila například kniha Asertivitou proti stresu od Jána Praška a Hany Praškové.

U dvouletých dětí se často potkáváme s označením období vzdoru. Nejsem velkým fandou tohoto názvu, nepřipadá mi přesný. Zní to jako by děti vzdorovaly, prostě aby vzdorovaly, že o to jde, že to je ten vývojový úkol, s tím ale nesouhlasím. Souzním s tím, že je to období poznávání a testování své síly a hranic. Setkala jsem se i s názvem „první puberta“, v Anglii se dokonce používá sousloví „terrible twos“ (příšerní dvouleťáci).

Pomaloučku a polehoučku naše dítě zjišťuje, že může ovlivňovat dění kolem sebe, že na něj lidé reagují. Líbí se mu to, a tak zkouší, kam až může zajít, co ještě může ovlivnit a co už ne. My dospělí jsme často zmatení a cítíme vše možné – bezmoc, frustraci, hněv, údiv, a tak dále, doplňte si samy.

Někdy se zdá, že nic není správně a kvůli všemu je křik. Změny názoru jsou na denním pořádku. Co bylo před minutou oceněno radostným výskáním, je nyní špatně. Vypadá to, že říká ano a myslí ne. Kdo se v tom má vyznat?

Naprosto chápu, že každodenní střet s emocemi našich dětí je náročný. Myslím si, že děti tyto emoce zažívat potřebují, že je to součástí zdravého vývoje.

Tam, kde se s pětiletou dcerou v klidu domluvím, tak to s dvouletou nejde, i kdybych se rozkrájela. Je to v pořádku a přeskočit se to nedá. Přírodu nepřekabátíme.

Toto období je pro nás dospělé náročné i proto, že nás nekompromisně staví před to, abychom si ujasnili, jak to máme sami v sobě s hranicemi. Dětský hněv často probouzí náš hněv. Když jsme si samy nejisté, dítě nás podvědomě nutí si to ujasnit. Pokud jsem nerozhodnutá, jestli nechám dítě lézt na stůl a nějak divně se u toho usmívám, asi bude dítě zmatené a bude to tím víc zkoušet a zkoumat výraz našeho obličeje.

A jak tedy jednat s naším malým objevitelem světa a vztahů? Mně se osvědčují následující tipy.

Prosím, berte je jako inspiraci, pokud se vám líbí. A jestli se tu a tam zachováte s prominutím jako fůrie, možná se projevilo vaše tříleté JÁ, které potřebuje stejný přístup jako vaše reálné tříleté dítě. Tak to zkuste malému dítěti uvnitř vás dopřát.

1. Uvědomit si, že prožívání emocí je pro dítě náročné

Možná ještě náročnější než pro nás dospělé, tedy pokud se zrovna nenecháme vytočit a zachováme klid. V tu chvíli jsme pozorovatelé a máme možnost reagovat bez silných emocí. Dítě, stejně jako my, má na svou emoci nárok, proto je fajn ji respektovat a vyjádřit pochopení.

Pochopení nemusí znamenat souhlas. I když se mi něco nelíbí, respektuji, že druhý člověk (dítě) se takto cítí a je to v pořádku. Také to neznamená, že ustoupíme v něčem přes co nejede vlak. Komunikujeme s respektem, laskavě, ale také pevně.

Když je naše dítě zrovna pod vlivem vzteku, je dobré být s ním, třeba si vedle něj sednout. Nabídnout náruč, ale nenutit ji. Tím dítě ví, že tam jste pro něj a že může dělat to, co zrovna potřebuje dělat. Ony instinktivně vědí, co je v tuto chvíli nejlepší.

Když už nás vztek dostane, je nejlepší ho dostat ven přes tělo. Řvát, kopat, bouchat. Přesně to děti dělají. A ruku na srdce, nemáte někdy chuť dělat to samé? Dokud je dítě pod silným vlivem emoce, je lepší s rozumovými argumenty počkat, až emoce odejde. Sice je slyší, ale vnímá je jakoby přes filtr, takže na něj moc nepůsobí.

2. Všímat si svého dechu

Záměrem je  obrátit pozornost k sobě. Nezabývat se tolik dítětem, ale sebou. K tomu se skvěle hodí náš dech, už tím že ho začnete ho pozorovat, se bude zklidňovat. Dýchejte pomalu, zhluboka a když ucítíte nutkání prudce vydechnout pusou, udělejte to. I dětem připomínejte, aby dýchaly.

Tímto způsobem máme mnohem větší šanci, že emoce druhého na nás nepřeskočí. Emoce mají totiž takovou schopnost, že rády skáčou z člověka na člověka. Ale záleží jen na nás, jestli se necháme lapit. Nebo spíš jestli se na ty emoce budeme lepit.

Když už jste díky dechu „v sobě“, pozorujte i další jevy ve vás, pojmenujte si své emoce, všimněte si pozice těla, narovnejte se a zvedněte hlavu. Emoce nechte přijít, nehodnoťte je, podívejte se na ně a zkuste je nechat zase odejít. Nelepte se na ně.

 

3. Mluvit o tom, co bude následovat, co se chystáte udělat

Tento bod opět pomáhá k zachování vlastního klidu. Dítě má přehled o tom, co se bude dít a hlasitá mluva přispívá k tomu, že nenaskočíte na divokou emoční jízdu. Zároveň váš klidný hlas uklidňuje dítě a ujišťuje ho, že je vše v pořádku.

4. Používat jemnou sílu

Hodí se převážně v situacích, kdy je potřeba být někde na čas a dítě se nechce oblékat, nebo když ho ovládne vztek a vy chcete odejít na klidné místo, nebo už fakt potřebujete na toaletu a dítě ne a ne odejít ze hřiště. Zkombinujte předchozí body a přidejte tento.

Jemně dítě fyzicky manipulujte, oblékněte bundu, vezměte do náruče a odneste, zároveň vyjadřujte empaticky pochopení, že se mu to nelíbí a také buďte empatické k sobě, že zodpovědnost je stále na vás.

5. Dát mu na výběr ze dvou možností

Protože v tomto věku děti potřebují zažívat svou moc, budou si podmínky pro uspokojení této potřeby vytvářet ať už chceme nebo ne. Abychom předešly co nejméně situacím, kdy se to nehodí, můžeme dětem dopřát její naplnění v situacích, kdy je to vhodné.

Například výběrem ze dvou možností. Které chce tričko, který jogurt, kterou misku, jestli pěšky nebo v kočárku atd. A proč jen ze dvou možností? Myslím, že pro začátek to stačí, abychom mrňouse moc nepřetěžovaly.

6. Mocenské hry

Záměr je stejný jako u předchozího bodu. Dítě si naplní potřebu ovládat v bezpečném prostředí a za podmínek, kde se to hodí a ještě se u toho můžete od srdce spolu zasmát. Pokud znáte Naomi Aldort, pak jste se pravděpodobně s mocenkými hrami už setkaly.

A jak na to? Jde o hru a všichni zúčastnění to vědí. Dítě přebere vládu a ostatní dělají, co dítě chce. Dítě si vyventiluje mnoho skrytých emocí, což je samozřejmě prospěšné. Například ho necháte vyndavat prádlo ze skříňky a můžete u toho říkat: Co já si teď počnu? Tolik prádla všude… To budu dlouho uklízet!

Záleží, s jak starým dítětem hrajete, dá i se starším. Můžete se domluvit, že třeba příští půlhodinku bude dítě vládnout a vy budete dělat, co ono chce. Za zkoušku to stojí!

7. Nechat ho dělat činnost co vám vadí, tak aby vám nevadila

Například když nechcete, aby vám roztrhalo nepřečtené noviny, dejte mu na trhání něco jiného. Dost možná má zrovna teď chuť trhat, takže tím mu vyjdete vstříc. Nebo když chce házet písek nebo kamínky na hřišti, můžete ho nechat za předpokladu, že neháže na jiné lidi. Pokud háže na kamarády z pískoviště, nasměrujte jeho ručku jinam.

8. Komunikovat respektujícím způsobem

Tohle je naprostý základ a navíc tak obsáhlý, že na něj nemám prostor ani dostatečné znalosti. Ale nechci vás lekat, každý posun k vědomé komunikaci se počítá. V dnešní době je už dost nabídek, jak se naučit efektivně komunikovat, stačí pohledat na internetu. A odměnou za vaší snahu se vám jako bumerang vrátí to, že s vámi dítě bude mluvit stejným způsobem. A to chceme, že? Asi ne hned, ale časem ano, na to klidně vsaďte kalhoty.

Pro představu uvádím jen několik příkladů:

Ježišmarjá, co to zase děláš, já se z tebe zblázním. Nebo? Jejda, ty si tu hraješ s vodou a je hodně vylitá na podlaze. Hmm, no tak to uklidíme. Tady máš hadřík.

Dělej, co se loudáš! Nebo? Potřebuji, abychom šli rychleji nebo obchod zavře a nekoupíme ty těstoviny k večeři.

Přines mi tu tužku. Nebo? Prosím, přines mi tu tužku. Nebo? Prosím, můžeš mi přinést tu tužku?

Okamžitě se přestaň vztekat! Uklidni se! Nebo? Vidím, že jsi naštvaný. Můžu ti nějak pomoci?

9. Přijmout, že nejsem nadřízená

Vidím to tak, že nejsem víc než dítě, jen proto že jsem větší a starší. Lidskou hodnotu máme stejnou. ALE zodpovědnost mám já, a to je vždy v podtextu. Takže kopu pro respektující přístup, ale konečné rozhodnutí je na mě. Už i proto abych děti nezahlcovala přílišným břemenem už zmíněné zodpovědnosti.

Nejsem vedoucí, jsem průvodce. Hlídám si své ego a netrvám na něčem jen proto, že jsem to řekla, i když už to dávno pozbylo smyslu.

10. Předcházet kritickým situacím

Pomáhá, když dodržujeme denní režim, hlavně co se týká spánku a jídla. Hladové a unavené dítě se snadněji naštve, než když je vyspané do růžova.

Snadněji vyletíme (nejen děti), když jsme pod tlakem, někdo nám něco vyčítá nebo se cítíme jinak ohroženi nebo manipulováni. Tím se vracíme k bodu číslo 8.

Asi se nikdy nevyhneme všem kritickým situacím. O to ani nejde!

Dopřejme dětem co nejvíc prostoru, aby mohly být samy sebou, ale také je učme, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Svět se kolem mě ani mých dětí točit nebude. Jsme jeho součástí stejně jako všichni ostatní. Jsme krásní ve své jedinečnosti a každý zde má místo.

Jak zvládáme projevy vzteku u našich dětí také vypovídá o tom, jak máme tuto energii zmáknutou u sebe. Pokud máte chuť číst dál, můžete pokračovat článkem Když mámě bouchnou saze. Jak už název napovídá, je o našem vzteku a o tom co s ním dělat.

 

 

 

Ukazuji ženám, jak procházet mateřstvím s laskavým nadhledem a respektem k dětem i sobě.

Můj příběh si přečtěte zde >>

Jsem autorkou eBooků Co ví moudrá máma, 6 tipů, jak na mateřské neztratit sama sebe a 11 zkratek pro pohodu matek.

Také pro vás mám videoseriál Co je úžasného na mateřské dovolené.

Můžete mi napsat na email lucie@luciekirby.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů