Spolu nebo vedle sebe?

V poslední době se mi poskládalo několik dílků na téma OPUŠTĚNÍ. Nemám na mysli jen fyzické opuštění, ale i psychické, kdy sice spolu jsme, ale nenasloucháme si, „nevidíme se“.

Jednak jsem přišla na to, že často stálo za mým pocitem nepohody a pak jsem také v tomto videu s přednáškou Pjéra la Šéze zjistila, že opuštění je v naší kultuře spolu se zradou nejčastějším psychickým zraněním. Pramení samozřejmě z dětství, což ho činí vhodným tématem pro článek do blogu o mateřství.

Pár příkladů z mého života

Povím vám několik příkladů z mého života, ve kterých za mými problémy stojí trauma z opuštění. Není vůbec jednoduché vystopovat, kde je zdroj nepohody ukryt, ale jakmile na to kápnete, tak prostě víte.

Příklad číslo jedna
Cítím se velmi nejistě, když se mám prosadit ve větší skupině lidí, promluvit nahlas. Mé zděšení je v tom, že nebudu slyšena, budu ignorována nebo přehlédnuta. Zaplaví mě na chvíli pocit jako bych nebyla, neexistovala.

Příklad číslo dva
Když je mezi mnou a manželem nedorozumění nebo se pohádáme, nesnáším, když chce být sám. Pro mě je to pocitově konec, jsem sama, opuštěna, nechaná napospas zlým vlkům.

Příklad číslo tři
Bývala jsem dost žárlivá. Je to už docela dlouho, přece jen jsem pokročila. Byla jsem nejistá, když chtěl partner dělat cokoliv beze mě, měla jsem strach a myslela jsem často na to, co dělá. Jestli mu náhodou není lépe s někým jiným než se mnou, jestli mě třeba potom neopustí. Rozumějte, jsou to hluboké pocity, které jsem si na první dobrou neuvědomovala, není jednoduché si něco takového přiznat.

Příklad číslo čtyři
Někdy lpím na zdánlivě nepodstatných věcech, nad kterými by se mohlo mávnout rukou, ale pro mě jsou nadmíru důležité, protože nechci být ignorována. Tedy neopuštěná v psychickém slova smyslu.

Příklad číslo pět
Bývalo pro mě hodně těžké, když se mnou někdo nesouhlasil. Často jsem proto mlčela, abych nemusela opět čelit psychickému opuštění. Jenže pak jsem se ve své uzavřenosti cítila sama i uprostřed lidí.

Nejsem žádná „hysterka“, bývám spíš klidná a výše uvedené vnitřní pochody na mně nejsou na první pohled vidět. Probíhají skrytě a pokud člověk nedospěl do určité vnitřní zralosti, často je sám na sobě nevidí, nebo nechce vidět. Protože nechce být konfrontován se svou bolestí a pocitem nedostatečnosti. Jenže aby zranění tolik nebolelo, je potřeba se na něj podívat a poléčit.

Odkud to pramení?

Všechny tyto situace a mnoho dalších se dotýkají mé bolesti, která vznikla kdysi v raném dětství a opětovně se aktivuje. Bolest z psychického opuštění, když žijeme více vedle sebe než spolu. Když si nenasloucháme, nerespektujeme se a nevycházíme si vstříc.

Tak dlouho jsem své závaží táhla nevědomě a chtěla se podobným situacím vyhýbat. Netušila jsem, odkud pramení mé pocity nejistoty, jen jsem o sobě hluboce pochybovala. Přitom uvědomění a pojmenování vnímám jako zásadní pro změnu. Dnes už se setkání s bolestí nebojím, přijímám ji jako svou součást. Když přijde, tak zase odejde. Na chvilku jako by se život zastavil a mohu se i kousek propadnout, ale vím kudy ven a jdu dál.

Když já byla malá, miminka se nechávala vyplakat, dávala se velmi brzy do jeslí a na naplňování dětských potřeb se moc nehledělo. Pláč se nebral vážně a zlehčovaly se požadavky dětí. Možná i proto mnoho dnešních rodičů hledá způsoby, jak jednat s dětmi, aby nepředávali, co sami zažívali. My rodiče bychom si měli dávat pozor, abychom to s ohledem na děti nepřehnali a nezapomněli mít ohled na sebe.

Co se týká mého příběhu, tak si ze svého dětství vybavuji několik momentů rozčarování z toho, jak se ke mně máma zachovala, nebo co mi řekla. Tyto silné momenty si vybavuji živě dodnes. Neřekla mi nic, co bych neslyšela i jinde, nebylo to tedy na tu dobu nezvyklé. V těch chvílích jsem cítila hluboké nepochopení a oddálení se od ní. Můj otec zemřel, když mně byly necelé čtyři roky a bratr byl o 16 let starší, tedy žil svým vlastním životem. S dalšími příbuznými jsme v kontaktu nebyli a máma nebyla společenská.

Suma sumárum jsem zažívala velmi málo podnětů a reakcí, protože s námi většinou nikdo nebyl a máma se mně moc nevěnovala. A už jsme u toho. Pocitově jako bych neměla potvrzení své existence, jako bych nebyla. Neměla jsem potvrzeno, že jsem v pořádku, neměla jsem prostor se dostatečně projevovat, emocionálně jsem nebyla podpořena, chyběla náruč, když jsem ji potřebovala.

Nikomu nic nevyčítám a pakliže se sem rodíme, abychom se něco naučili, je má zkušenost skvělou školou, jak ze zoufalství samoty přejít k zodpovědnosti sama za sebe a ke zjištění, že nikdy nejsem sama, protože mám sebe. Jsem už dospělá a vím, že když na mou poznámku nikdo nereaguje, neznamená to, že neexistuji nebo že nemám jako člověk hodnotu.

Že žárlivost odráží mou vlastní nejistotu a neustálou kontrolou si nikdo ještě štěstí nezajistil. Že mohu být ve svých projevech svobodná a pak pro mě bude přirozené umožňovat svobodu jiným. Že když chce být manžel chvíli sám se sebou, po nějaké době se vrátí. Že si se svou historií budu dávat pozor, abych k sobě nezdravě nepoutala své děti.

Odpojení se od bolesti

S tímto tématem také souvisí jev, který se v psychologii označuje jako disociace, tedy odpojení se od reality. Když psychická bolest dosáhne únosného bodu, vědomí se odpojí od zdroje utrpení. Do určité míry je to zdravý mechanismus, jak čelit bolesti, kterou neumíme zpracovat, což je u malých dětí zcela pochopitelné.

Disociaci jsem zažívala, takže vím přesně jaké to je. Občas se objeví i nyní, i když v mnohem menším měřítku než například v pubertě, kdy jsem jedno období celé prosnila. Disociace se mi občas objeví právě u tématu opuštění. V některé z výše uvedených situací mi začne být těžko, přijdou pocity osamocení, strachu, tělo se schoulí do sebe. Začnu se cítit zahlceně, až mě něco vtáhne jinam. Jsem přesunuta na místo, kde mi je najednou dobře, cítím houpání a klid. Bolest je tatam, jakoby se nestala, snad jsem i zapomněla na to, co se dělo.

V podstatě zafungoval záchranný mechanismus. Jsem přesvědčená, že u dětí včetně miminek to funguje stejně. Miminko pláče, nikdo nepřichází a najednou přestane, rodiče jsou spokojeni. Nebo malá holčička, která upadne a je jí vysvětleno, že se nic nestalo, ať nepláče. Mají takto malé děti hledat zdroje v sobě? Já myslím, že ne. Potřebují náruč a klidný hlas dospělého pro budování důvěry v život, v sebe samotného, pro cítění a žití lásky.

Pojďme se vidět a slyšet

Ano, vím, že není možné se dětem věnovat neustále, ani to není nutné a prospěšné. Záleží, co převažuje. Nemít ignoraci a tvrdost jako výchovný styl. Každá reakce je lepší než žádná, i ta co se nám nelíbí. Lidé včetně dětí chtějí být přirozeně uznáni a respektováni. Chtějí vědět, že je někdo slyší a reaguje na ně.

A proto jsem napsala tento článek. Abych vyslala do světa svou zkušenost o tom, jak je důležité (nejen) s dětmi BÝT SPOLU nejen vedle sebe, vnímat se a naslouchat si. Užít si nějakou tu legraci a nebrat každé nedorozumění vážně. Nejde o to, aby nám bylo spolu stále dobře, máme různé nálady a občas to i zajiskří. A můžeme si od sebe vzít i volno. Říkám opět, záleží, co převažuje. 🙂

Ukazuji ženám, jak procházet mateřstvím s laskavým nadhledem a respektem k dětem i sobě.

Můj příběh si přečtěte zde >>

Jsem autorkou eBooků Co ví moudrá máma, 6 tipů, jak na mateřské neztratit sama sebe a 11 zkratek pro pohodu matek.

Také pro vás mám videoseriál Co je úžasného na mateřské dovolené.

Můžete mi napsat na email lucie@luciekirby.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů