Nechme dětem jejich konflikty

S pěkným počasím trávíme víc času na dětských hřištích. Holky je milují. Zato já často zažívám pocit hořkosti, když rodiče berou kompetence svým dětem. Kompetence ke schopnosti vyřešit konflikt samy.

Malé děti jsou sebestředné

Vzpomínám na nedávnou situaci na dětském hřišti, kde jsme s sebou měly bábovky a lopatičky. Pětiletá Sofinka obvykle nechce půjčovat hračky ostatním dětem. Respektuji to, protože chci, aby v životě uměla říkat lidem NE a stát sama za sebou. Když se mi zdá, že to přehání, mluvíme o tom, ptám se, proč nechce půjčovat a čeho se bojí.

Ale lámat ji nechci. Protože ji znám a vím, že se vyvíjí úměrně svému věku, tedy tomu, že děti jsou do mladších školních let sebestředné. Neznamená to, že její stálou charakteristikou bude sobeckost a bezohlednost.

Stalo se to, že chlapeček vzal naši lopatku. Sofinka si toho všimla, přiběhla k němu a vytrhla mu ji z ruky. Chlapeček nic neřekl, neplakal, ani brvou nehnul. Asi mu to bylo jedno. Já je sledovala, stejně jako jeho maminka a její dvě kamarádky stojící v hloučku dva metry opodál. Maminka přiběhla a začala chlapečka opečovávat. Z mého pohledu zbytečně soudě dle chlapcovo reakce. Neviděla jsem důvod proč urgentně zasahovat.

Všechny na mě koukaly udiveně a já cítila tlak. Že mám situaci za děti řešit, mám přece něco své dceři říct. Lopatky se navzájem půjčují! Vždyť si s ní teď nehrála! A už vůbec se nevytrhávají z rukou jiným dětem! To jsou věty, které slýchávám na hřišti běžně.

Jiný den zase tatínek nutil chlapečka vrátit naší bábovičku, i když to Sofince zrovna bylo úplně putna. Tak proč? Způsobujeme si tím spoustu stresu navíc, přitom by stačilo nechat plynout situaci místo snahy kontrolovat ji za každou cenu. Však to znáte, chvilku je řev a za minutu smích. Dětské emoce se mění jak aprílové počasí, z nějakého bouchnutí nebo strčení děti nedělají vědu jako my dospěláci.

Rodiče často zasahují do interakcí mezi dětmi zbytečně často a brzy

Brání jim v tom, aby se samy naučily, jak ve vztazích fungovat. V podstatě je v tom jakási arogance nás dospělých, že víme lépe než děti, jak spolu komunikovat a jak řešit konflikty. Ano, děti řeší konflikty dětským způsobem. Protože to JSOU děti a nemají nástroje jednat rozumně.

Nemohou, jsou mnohem více ovládány instinkty. Nemají na to dostatečně vyvinutý mozek, přesněji mozkovou kůru, díky které přemýšlíme. Na pocit ohrožení reagují z vývojově starších zvířecích mozkových center, tedy útokem nebo útěkem.

Se svými dětmi o řešení konfliktů mluvím. Že se dají řešit jinak než řevem, házením věcí po sobě a taháním za vlasy. Ale nechci, aby se cítily provinile, když už si to vyřeší po svém.

Protože ony v kofliktech zažívají svou sílu

Testují hranice, ty své i ostatních. A právě skrze přešlapy se učí, jak se svou silou zacházet. Hážeš po mně písek? Jo? Tak tady máš kbelíčkem po hlavě! Děti si to vysvětlí po svém, jasně a stručně. A co když v tu chvíli přiběhne zděšený dospělý a začně děti usměrňovat, že se to nedělá? Co se pak děje se silou v dětech? Když se začnou cítit provinile, že ji použily?

O původním významu slova agrese jsem se již zmiňovala v článku Když mámě bouchnou saze. Znamenalo prosazování svobodné vůle.

Když do konfliktu vstoupíme a nenecháme děti si je vyřešit samy, tuto sílu jim bereme. Učíme je tím, že její použití je špatné, že je potřeba být stále mírumilovní, případně poslouchat a upřednostňovat ostatní. Neučíme je chránit si své hranice. 

Jenže pak máme zástupy dospělých, kteří neumí se svou agresí pracovat a vybuchují nepřiměřeně na nevhodných místech, nebo v sobě agresi udusili a neumí se zdravě prosadit. Prostě se v těch třech nebo pěti letech zastavili ve vývoji, neměli šanci projít dalšími stádii a dozrát do dospělé asertivity a konfliktů se bojí.

Pro nás rodiče je výzvou si svou agresi zpracovat a jít příkladem

Je velká šance, že děti převezmou naše způsoby. To, jak my řešíme konflikty, především ty, které máme s našimi dětmi. Vždy je možné o konfliktech a jejich řešení mluvit v klidu (i poté) a doufat, že to pro prcky bude inspirující, až nebudou tolik pod vlivem instinktů a vyvine se více myšlení a řeč. V předškolním věku ale nejsou schopny jednat a přemýšlet, jak po nich často požadujeme. Proto se kloním k trpělivosti s našimi (i cizími) dětmi.

Zkusme si také vzpomenout na naše vlastní dětství, jaká byla naše pozice a jak jsme se v ní cítili. Ovlivňuje to naše současné jednání, často nevědomě. Chceme to opravdu tak? Jsme si vědomi souvislostí?

Jak to dělám já?

No, různě, nejsem žádná dokonalá matka. Záleží na situaci, na mém rozpoložení, jestli jsem vyspaná, hladová a podobně. Jedna univerzální pravda neexistuje. Ať už nastane sesterský konflikt nebo konflikt s jiným dítětem, snažím sama sebe brzdit a vyčkávat. Pokud u konfliktu přímo nejsem a slyším křik, neletím hned a nesnažím se situaci řešit. Stejně nikdy nebudu znát všechny souvislosti, ani nechci a nepotřebuju to.

Pokud u strkanice jsem a mám pocit, že jedno z dětí začíná trpět, usměrňuji silnějšího, protože začínám trpět se slabším, a to špatně snáším. Popisuji situaci, to co vidím, snažím se zasáhnout jemnou a pevnou silou (to se mi samozřejmě vždy nedaří ;)) Také se nestavím automaticky na stranu slabšího, vlastně se nechci moc stavět na ničí stranu, aby holky neměly potřebu bojovat o přízeň maminky (v případě sourozeneckých rozepří).

Také si uvědomuji, že i ten, kdo je v konfliktu slabší a zdánlivou obětí, svou sílu cítí, jen většího prostě nepřepere. Nemůže ji použít, ale CÍTÍ ji.

Pokud jsou síly vyrovnané a neteče krev, nechala bych děti svému osudu. Praktikujeme to tak s jednou kamarádkou, která má stejně starou holčičku jako Sofinka a osvědčuje se nám to. Některá z holek to sice občas opláče, ale i to je součástí života. Osahat si, že někdy dosáhnu svého a někdy ne. Skvělá příležitost se s tím naučit vyrovnávat. Lépe v dětském věku než v dospělém!

Chápu, že to možná vidíte jinak, nesnažím se vás přemlouvat a nutit vám svůj postoj. Každý má své hranice jinde a je to v pořádku! Mým záměrem je vám nabídnout jiný úhel pohledu, jak s ním naložíte, je jen na vás 🙂

Poznámka: Tento článek jsem 7.5.2018 doplnila na základě facebookových komentářů v tomto příspěvku. Myslím, že jsem se v původním článku v některých bodech vyjádřila nejasně.

Ukazuji ženám, jak procházet mateřstvím s laskavým nadhledem a respektem k dětem i sobě.

Můj příběh si přečtěte zde >>

Jsem autorkou eBooků Co ví moudrá máma, 6 tipů, jak na mateřské neztratit sama sebe a 11 zkratek pro pohodu matek.

Také pro vás mám videoseriál Co je úžasného na mateřské dovolené.

Můžete mi napsat na email lucie@luciekirby.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů