O mámě, která se bála, že ublíží svým dětem

Jsem smířená s tím, že pravděpodobně své děti nějak “poškodím”. I kdybych se rozkrájela na malé kousky a dala ze sebe všechno. Beru to jako přirozenou součást mateřství a už mě to netrápí. Vím, že nejsem perfektní a je to v pořádku. Dělám to nejlepší, co umím. Toto uvědomění mi přineslo úlevu a už si nic nevyčítám. Mám pro sebe a svou lidskost pochopení. Svým dětem dávám mnoho dobrého, a občasné zaškobrtnutí k tomu patří, protože nejsem stroj.

Zní to příjemně, že? Ale vždy jsem to tak nastavené neměla…

Narodila jsem se v době, kdy se na potřeby dětí nehledělo. Porody se urychlovaly, děti se po narození nutily plakat. Poté byly položeny do studené postýlky s ostatními miminky daleko od maminek. Byla jsem kojena půl roku, protože pak šla máma do práce. Měla jsem štěstí, že jsem nemusela do jeslí. Starali se o mě střídavě máma, táta a babička.

V té době bylo moderní říkat dětem co mají dělat a nikdo moc neposlouchal, co chtějí dělat děti. Dospělí byli přesvědčení, že vědí lépe než děti, jak se mají děti chovat a co mají cítit a co mají říkat. Děti byly formovány do velmi malých pomyslných škatulek, aby sloužily systému. Bylo to všude – doma, na ulici, ve školce a pak i ve škole.

Nebylo mi v tom dobře, ale tenkrát jsem si neuměla pojmenovat proč. Zapomněla jsem na to, kdo jsem, jaké mám potřeby a že jsem měla křídla, která byla teď ustřižená. Upřednostňovala jsem druhé před sebou, protože jsem k tomu byla vedena. Jak jsem vyrůstala, cítila jsem se nejistě a uvnitř jsem vnímala smutek, ale netušila jsem, kde se bere. Nedávala jsem to najevo, protože by to přece nikoho nezajímalo. Navenek jsem byla usměvavá a milá. Potkala jsem muže, do kterého jsem se zamilovala, vzali jsme se a otěhotněla jsem.

Jenže, něco nebylo v pořádku. Byla jsem šťastná a zároveň něco hrozně bolelo. Postupně mi docházelo, že díky mateřství jsem začala vzpomínat na to, kým opravdu jsem a že mé zapomenuté potřeby začaly vylézat na povrch. Proto ta bolest a velký pocit křivdy, který jsem zpracovávala postupně, až odešel úplně. Bylo to bolavé a náročné období, které trvalo mnoho měsíců. Nakonec jsem z něj velmi posílila a vnitřně vyrostla, jak už to tak bývá.

Z miminka jsem byla nadšená. Konečně tu byl někdo, kdo byl opravdu se mnou, kdo mě miluje, ať jsem jakákoliv. Někdo, kdo mě bezmezně potřebuje. Milovala jsem ho nade vše a velmi jsem se k němu upnula. Cítila jsem se naplněná a šťastná. Hledala jsem se v nové roli mámy.

A protože jsem nechtěla svým dětem předávat, co jsem sama zažívala, tápala jsem. Hledala jsem svou cestu a postupně ji nacházela a zas a znovu přehodnocovala. Na začátku této cesty, byl v podtextu strach, že něco pokazím, že své dcerce ublížím. Chtěla jsem jen to nejlepší pro své dítě, což zahrnuje splnění všeho, co na těch maličkých očkách uvidím. Úzkostně jsem sledovala, jak se kdo chová k mému dítěti a hltala jsem knihy o výchově. Také jsem sledovala ostatní mámy a soudila je, když dělaly něco jinak než já. K jiným jsem naopak obdivně vzhlížela.

A pak mi došlo, že jsem se dostala do pasti. Že se přehnaně strachuji o dítě, a že to není ideální startovní pozice pro mé jednání. Že opakuji starý vzorec a zase zapomínám na sebe a své potřeby. Upínám se na dítě, protože jsem neměla zdravé základy v dětství, že kdybych takto pokračovala, nejspíš by vznikla nezdravá závislost mezi mnou a dítětem. Uvědomila jsem si, že jsem z přehlížení sama sebe unavená fyzicky i psychicky.

A tak jsem to začala pomalu měnit. Nejdříve ve své hlavě a následně v činech. Všímala jsem si své nepohody a dovolovala si o sebe pečovat a mít čas jen pro sebe. Brala jsem při tom ohled i na dcerku, ale už ne tak úzkostně. Stále jsem se k ní chovala k respektem, ale už i k sobě. Začala jsem se mít vědomě ráda.

Došlo mi, že dcerka zrcadlí mé vlastní emoce, a že když si v sobě srovnám pochyby a nejasnosti, dítě snadněji přijme realitu. Že nemusí být nutně tak křehoučké a opuštěné, jak si představuji. Že v tom mohu vidět svou vlastní křehkou zraněnou dětskou duši, která s mým reálným dítětem nemusí mít nic společného.

  • Když se rozhodnu pro pravidelné hlídání a dítě při mém odchodu pláče, nebude z toho mít trauma. Protože pláče jen pár minut a pak už je spokojené. Nechávám ho s člověkem, kterému věřím.
  • V době, kdy bylo mé dítě v období separační úzkosti a usedavě plakalo, i když jsem se zavřela do sprchy, nemá z toho trauma. Snažila jsem si tu chvíli ve sprše užít i tak, abych se dobila energií, kterou jsem nutně potřebovala.
  • I když jsem v tomto náročném období na hodinku odběhla z domu a dítě celý čas poplakávalo, bylo chvíli frustrováno, ale ustálo to. Nebylo to na denním pořádku a bylo to v zájmu zachování zdravého rozumu a klidnějšího jednání máminky.
  • Že vůbec nejde o to, aby nám bylo spolu stále dobře. Jde o to, abychom spolu byli autenticky a abychom se slyšeli a vnímali. Občas zakřičím, což je mi poté líto a tak se omluvím a vysvětlím, že zrovna nejsem v pohodovém rozpoložení.
  • Věřím, že se sem rodíme, abychom něco prožili a něco se naučili. Děti se nenarodily zrovna nám náhodou. Díky zraněním a frustracím rosteme a učíme se to, co potřebujeme. Je to velká příležitost a já jsem za ni už dnes vděčná.
  • Tím nikoho nenabádám k nezodpovědnosti ke svým dětem a k záměrnému zanedbávání péče o ně. I my s našimi dětmi rosteme a učíme se hodně o sobě. Dělejme to nejlepší, co v danou chvíli umíme.
  • Pochybnosti a nejistota k mateřství patří jako den k noci, jako radost ke smutku.

Jsem moc ráda, že jsem se zbavila zátěže přílišné zodpovědnosti a připustila, že děti nejsou jen mé. Patří světu, ostatním lidem a hlavně samy sobě. Jsem jejich průvodkyní a poskytnu co mohu a chci. Samozřejmě s přihlédnutím k věku a vyspělosti dětí. Přijímám, že mateřství s sebou nese potlačení sama sebe, ale jen do míry, která je nezbytná.

Milé maminky,

nezapomínejte, že v konečném důsledku jste jen vy samy, koho skutečně máte. Jste pro sebe tou nejdůležitější osobou a vztah, který máte k sobě, je ten nejdůležitější. 

Pokud vnímáte, že na sebe zapomínáte, nebo je to už dlouho, co jste udělaly něco jen pro sebe, zkuste si pro začátek udělat seznam svých přání, i když v tuto chvíli není reálné je realizovat. To se změní. Zůstanete tím v kontaktu se svou duší a pomůže vám to rozpomenout se na to, kdo skutečně jste.

To vám píšu ze svého srdce.

A pokud vám občas pochybnosti a nejistota rostou daleko přes hlavu a nevíte co s nimi, zkuste si se mnou dát Týden pro mateřské sebevědomí se 7 afirmacemi.

Ukazuji ženám, jak procházet mateřstvím s laskavým nadhledem a respektem k dětem i sobě.

Můj příběh si přečtěte zde >>

Jsem autorkou eBooků Co ví moudrá máma, 6 tipů, jak na mateřské neztratit sama sebe a 11 zkratek pro pohodu matek.

Také pro vás mám videoseriál Co je úžasného na mateřské dovolené.

Můžete mi napsat na email lucie@luciekirby.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů