Z dětských konfliktů rostou odolnější dospělí

Dětské konflikty pro nás bývají citlivým tématem, ve kterém se odráží naše vlastní zkušenost z dětství a způsob, jakým se stavíme k řešení svých konfliktů.

Byla jsem s holkama venku, v klidu běhaly a hrály si, když najednou začala starší Sofinka plácat Míšu do hlavy. Nejdřív jemně, postupně víc a víc. Ve mně se to mlelo, nechat je, nebo zasáhnout? Rozhodla jsem se je nechat, protože Míše to nevadilo. Sama dá najevo, až to pro ni bude moc. Sofi bouchla víc a Míša začala brečet. Sofinka rychle utekla a koukala na mě, asi co já na to. Míša byla v mžiku u mě pro podporu. Zvládla jsem zachovat klid a řekla jsem: Sofi, to už bylo přes čáru, viď, Míše to vadilo. Bylo by fajn se omluvit. (Někdy se omluví, někdy ne. Přijde mi lepší, aby jí to šlo od srdce, než z donucení.) Míša se u mě uklidnila a šly si zase hrát.

Jiný den jsme byly na pískovišti, koukám kamsi a najednou slyším Míši pláč. Otočím se a vidím, jak leží v písku na zádech s nohama ve vzduchu. Paní, co byla poblíž, Míšu zvedla. Jiná paní mi odsuzujícím tónem řekla, že ta větší ji shodila. Sofinka mně už mezitím sama hlásila: Já jsem ji shodila! Protože mi házela písek do vlasů! Přitom se dívala na tu paní se skloněnou hlavou. Jsem vděčná za důvěru, se kterou mi tyto věci říká. Nikdy si nemůžu být jistá, že znám sled všeho, co vyvrcholilo v konflikt. V této situaci jsem opečovala obě děti.

Samozřejmě mé reakce jsou různorodé, dle nálady, únavy, fáze cyklu atd. Ale tento spíše vyčkávací, nehodnotící postoj klidné síly mi připadá více zralý, než vyčítání, značkování, že je někdo nemožný a podobně. I to je ovšem pochopitelné, jsme lidé a naše reakce jsou pestré.

Konflity mezi dětmi jsou přirozené, jejich nepřítomnost je patologická. Osobně se přikláním k tomu dát dětem volný prostor, aby si samy osahaly hranice a dopady svých jednání.

My rodiče ohraničujeme pole, kam až necháme děti zajít. Pokud se jedná o konflikt, který se mě netýká, nechávám ho vyřešit děti. Pokud mě potřebují, jsem tu pro ně.

Zasahuji pokud:

  • hrozí ublížení na zdraví,
  • jedno dítě nerespektuje, že druhému něco vadí a pokračuje v tom dál,
  • hrozí rozbití věcí,
  • se dítě vyloženě vyžívá v ubližování ostatním,
  • jsem konfliktu přítomná a vůbec nerozumím tomu, proč starší dceři něco vadí a připadá mi, že to přehání. Jenže to je dvousečné, ona má své důvody, jen já je nevidím. A co teď, respektovat ji, nebo ji přesvědčovat o mé pravdě?

Pokud situace nevyžaduje rychlý zásah, tak se před reakcí párkrát nadechnu. Když slyším řev z vedlejší místnosti, neletím hned.

Když rodič zasáhne do konfliktu příliš brzy, dítě si neodžije přirozené emoce, když někomu ublíží. Přirozeně nastoupí třeba lítost nebo pochyby nad svým jednáním. Pokud do toho vstoupí dospělý člověk a začne poučovat, kárat, dítě může cítit vztek, případně pocit vity. Když budeme pokaždé bránit mladšího, slabšího, jakou má šanci se naučit samo bránit? Pozná svou sílu? Nebo bude zvyklé a bude třeba i podvědomě očekávat, že ho někdo zachrání? A jak se asi cítí ten větší?

Co se týká sourozeneckých konfliktů, tak si děti často chrání svůj prostor, své hračky a další věci, hlídají si pozornost od rodičů, kterou potřebují. Prostě dávají si bacha na to své. A tato dovednost se do života hodí, co říkáte? Samozřejmě jde o způsob projevení hněvu, který odpovídá věku. Je fajn, když přítomní dospělí pracují se svými emocemi a nenechají se jimi ovládnout alespoň ve většině situacích. A abychom tuto dovednost v dětech neudupali.

U nás doma samozřejmě často konflikty končí řevem mladší Míšy. Dávám si pozor, abych ji nestrkala do škatulky chudinky a abych nestála vždy jen na její straně. Dávám pozornost i starší dceři a snažím se mluvit v klidu, protože i ona si odžívá své emoce. Všimla jsem si, že mladší dcera umí tu starší vyprovokovat a že se jí nebojí, zakřičí na ní také nebo hodí něco zpět. Není to prostě černobílé.

Jak souvisí životní síla a agrese

Životní síla je motor, díky kterému se realizujeme. Dovolíme si se projevit, vyjít ven ze svého nitra. Seberealizovat se. Být sami sebou, stát si za svým. Riskovat. Nebát se! A když narazíme na překážku, na odpor, nebo ohrožení přichází hněv, který chrání naše hranice. Je proto velmi důležitý.

Slovo agrese už pro mě nemá negativní zabarvení. Slovo násilí ano, tam řadím šikanu a týrání. Ale agrese? Je následkem něčeho, co nás naštvalo, stalo se něco, co je pro nás nepřijatelné a my máme potřebu se ohradit a bránit. Někdy jen tak zkoušíme a testujeme, kde je hranice. Kolik nám toho ještě projde. Stává se, že to přeženeme. Bouchneme dveřmi a rozbije se sklo. A tím se učíme hranici poznávat, bez jejího překročení, nevíme, kde je.

V konfliktech si děti osáhávají, kde jsou moje a tvoje hranice, učí se citlivému a empatickému chování. Neumí to, učí se to právě přešlapy a neempatickým jednáním. Je to v pořádku. Děti jsou někdy k sobě necitlivé, asi by se dalo říct i kruté. Narozdíl od nás dospělých děti vyjadřují konflikty více přes tělo, jako ostatně všechny emoce. Jsou impulzivnější, ještě se neumí vyjádřit dostatečně slovy. Je pro ně přirozenější se vyjádřit strčením, bouchnutím, křikem.

Moc nevěřím, že úzkostná ochrana je správnou odpovědí. V přirozeném dětském nevyzrálém kolektivu se děti psychologicky otuží a budou odolnější pro výzvy v dospělém věku. Lidově řečeno, nebudou to jen tak nějací cimprlici.

V konfliktech děti poznávají a zažívají svou sílu. Sílu k tomu být sám sebou, prosadit se, chránit si své hranice. Když dětem řekneme, že konflikty jsou špatné, tuto sílu jim bereme. Nemají, kde se s ní seznámit, hrozí, že ji potlačí. Protože hněv je projevem naší životní síly. Jde o to hněv používat zdravým dospělým asertivním způsobem, ale k tomu se musíme dopracovat přes nezralá stádia.

A také… Pro děti je to hra, nějaké to bouchnutí neberou vážně jako my. Rozumím, když se obáváte, aby z vašeho dítěte nevyrostl násilník, který se neumí ovládat. Každý terapeut, který s patologicky agresivními lidmi pracuje, by vám potvrdil, že přirozené dětské konflikty nejsou příčinou. Vždy se v rodině takového člověka najde vztahová patologie.

Pro vaše dítě jste velkou inspirací vy. Jak bude jednou řešit své konflikty, záleží do velké míry také na tom, jak řešíte vy své. A ty, které máte přímo se svým dítětem.

Až jednou budeme pevně usazeni ve svém středu, zachováme rozvahu v každé situaci a my budeme klidně procházet životními bouřemi… že by? Nevím, ráda bych k tomu dospěla, ale nemusí se to stát. Mám takové tušení, že než k tomu člověk dojde, musí si projít všemi nezralými stádii, postupně vyrůst do moudrosti. Nevím na čem jiném by byla postavena, na čtení knih a poučování určitě ne. Proto nechávám svým dětem konflikty, ať mají z čeho vyrůst. Víme, že poučování, jak by se děti měly chovat, nefunguje. Vlastní zkušenost, příklad a dohoda mají větší dosah.

Obecně řečeno konflikty jsou normální součástí života, i když je obvykle nemáme rádi. Stává se, že občas někomu ublížíme. Není v pořádku to dělat schválně. Ale ruku na srdce, i to někdy uděláme. Druhým také ubližujeme, i když nechceme, jinak to nejde. Nevíme vždy, co se druhého dotkne, kde má zranění, na co je citlivý.

Chceme, aby děti byly hodné, nezlobily a nebouchaly se navzájem. Ale je to realistické? Ano, můžeme v dětech podpořit pocit viny a zamknout hněv, aby se neprojevoval. Ale tím nezmizí, zůstává uvnitř a tam si žije svým životem. Obrací se proti nám, když ho nepustíme ven. Dítě se nenaučí bránit, říkat NE, může být smutné, plačtivé. Znám to z vlastní zkušenosti, potlačila jsem agresi a zpětně to vnímám, že jsem byla jakoby začarovaná.

Tyto dětské zkušenosti se s námi obvykle táhnou až do dospělého věku, kdy hněv a agresi obecně ventilujeme složitějšími cestami, pomlouváním, jedovatými poznámkami, ironií, škodolibostí, prostě pasivní agresí, která z nás teče horem dolem, jen ne přímým asertivním jasným způsobem.

Životní síla se nemůže naplno projevit, naráží na překážky pocitů viny a strachu, hradbu nepřijetí, je tedy deformována. Nejsme sami sebou. Nevychutnáváme si život plnými doušky, neradujeme se tak, jak bychom mohli.

Shrnuji, co považuji za důležité:

  • Přijmout, že bez konfliktů (i těch vnitřních) to nepůjde (čím zkušenější, vyspělejší a vědomější jsme, tím jich ubývá, protože rozumíme více sobě a světu).
  • Nevzbuzovat v dětech pocit viny, když se fyzicky brání a útočí (oni to ještě jinak neumí). Pracovat se svými emocemi.
  • Stanovit si vlastní hranici, co je pro mě ještě únosné a co už ne (každý to má jinak), a také se zamyslet nad tím, proč a jestli bych jim mohla dát víc svobody si je vyřešit samy. Z čeho mám strach?
  • Dávat dětem v konfliktu hranici jasným pevným laskavým způsobem (nechat se jen příležitostně vytočit).
  • Brzdit se v reakcích a nechat útočníka prožít přirozený následek (Jak se asi cítí, když brácha po útoku brečí? Pokud do toho hned vstoupíme, překryjeme toto jinými emocemi.)
  • Mluvit s dětmi o konfliktech v klidu, naslouchat jim, popisovat co se stalo, jestli by to šlo jinak, proč útočily, proč se bránily, nebránily a podobně. Ne vyčítavým poučným tónem, ale zvídavým respektujícím. Příčinou může být někdy i zdánlivá banalita jako je hlad či únava.
  • Učit děti se svou agresí zacházet – svým příkladem, sportem nebo v laškovných fyzických potyčkách. Hlavně kluci potřebují zažívat svou fyzickou sílu a sport nebo fyzické hry mohou být prevencí ventilování této potřeby v konfliktech.
  • Pokud dítě často nebo krutě útočí bez zjevné příčiny, prozkoumat jeho zdroj frustrace, například problémy v rodině, ve školce. A případně vyhledat odbornou pomoc.
  • Zkoumat svou agresi a životní sílu (jak jsme převzali, předáváme dál – tedy pokud na sobě vědomě nepracujeme). Obecně v nás byla spíš zatloukána a byli jsme tlačeni do hodných holčiček a kluků.
  • Naslouchat také své mateřské intuici.
  • Nesoudit děti, nikdy neznáme všechny souvislosti, lepší je popisovat co vidím a sdělovat své pocity.

Co na to říkáte? Jaký je váš postoj k dětským konfliktům? Každopádně se jedná o velmi obsáhlé téma, nabité emocemi.

Ukazuji ženám, jak procházet mateřstvím s laskavým nadhledem a respektem k dětem i sobě.

Můj příběh si přečtěte zde >>

Jsem autorkou eBooků Co ví moudrá máma, 6 tipů, jak na mateřské neztratit sama sebe a 11 zkratek pro pohodu matek.

Také pro vás mám videoseriál Co je úžasného na mateřské dovolené.

Můžete mi napsat na email lucie@luciekirby.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů